Otázky – aneb co jste chtěli vědět

question-mark-374436_1280                        … odpovídá Dita Šmídová Hejníková

Co je to regrese?

Zjednodušeně pohyb zpět, cesta do minulosti. Jdeme po stopách do minulosti, hledáme důvody nynějšího utrpení, abychom odhalili jeho příčinu, tedy všechna možná traumata, která se nám v minulých životech stala, popř. v současném životě a mají na nás nyní dopad. Regresní terapie směřuje k odeznění klientových potíží.

Pokud ovšem připustíme teorii podepřenou názory významných fyziků, že čas existuje najednou (minulost, současnot i budoucnost), anebo alespoň jinak, než si to běžně lineárně představujeme, je pak otázkou, jakým směrem se vlastně při regresi ubíráme. Každopádně z praxe víme, že touto cestou lze ovlivnit události, které potřebujeme zpracovat.

Co je vlastně cílem regresní terapie?

Cílem krátkodobým je pomoci klientovi s aktuálním problémem. Cílem dlouhodobějším je mít co nejméně nezpracovaných engramů, které by nám v současnosti a budoucnosti mohly způsobovat potíže.

Co je to reinkarnace?

Jde o teorii či víru v převtělování duše, znovuvtělení, víru v existenci minulých životů. V tomto pojetí jde o to, že naše hmotné tělo má též aspekt psychiky a ducha, tento duch, naše nejvyšší individuální složka, kráčí po cestách času, přičemž mění těla. „ Re in carne“ znamená „ znovu do masa“, používáme tedy opakovaně tělesné schránky, do kterých náš duch otiskne svou jedinečnost a duch postupuje na své cestě  poznání. Reinkarnace byla uznávána historickými osobnostmi jako byl např. Pythagoras, Platon a Sokrates. Nalezneme ji ve starém Egyptě, v židovské Kabale, v některých afrických kulturách a rozhodně ve východních náboženstvích jako je hinduismus, buddhismus, džinismus nebo sikhismus. Je také běžnou vírou druidů a keltů, členů theosofické společnosti, některých kmenů na Sibiři, v severní Americe a Austrálii.

Je nutná víra v minulé životy, aby klient tuto terapii podstoupil?

Pro mne jako terapeuta není, pro Vás jako klienta také ne. Cílem regresní terapie není zjišťovat nebo potvrzovat existenci minulých životů. Jedním z pravidel v terapeutickém procesu je, že terapeut nehodnotí informace, které si klient vybavuje. Pokud se klientovi vybaví informace, které zjevně nejsou z tohoto života, pracuje se s nimi dle stejné terapeutické šablony, jako kdyby byly. Tak je zaručena efektivita terapie. Já osobně jako terapeut této metody nemám problém s připuštěním převtělování, přijde mi logické a na vlastní kůži při mnoha osobních terapiích zažité, podpořené studiemi odborníků a důkazy. Ctím a respektuji ale názor, že vše může být ještě jinak, příběhy a jejich produkce mohou být uloženy kdesi v paměti rodů, v genetickém kódu, či si to vše režíruje náš mozek, případně že čas existuje zcela jinak, než si myslíme a my prožíváme současně svou minulost, přítomnost i budoucnost. Teorií je mnoho. Nakonec, důležité je to, že terapie, pokud je správně uchopena, funguje.

Mohu si u Vás objednat práci na dálku?

Můžete, ale raději pracuji vždy osobně. Práci na dálku neodmítnu, pokud nacítím, že máte vážné důvody, proč nemůžete přijet a mám pocit, že mám“ povolení“ takto pracovat. Pracují ale dva terapeuté, neboť komunikace je takto jasnější a snazší. V podstatě probíhá audit, kdy Vaším zástupcem je jiný terapeut.

Jáké jsou podle Vás výhody regresní terapie?

Zabírá mnohdy i tam, kde si neví odborníci z řad psychologů či lékařů rady, již vyčerpali své možnosti a problém u klienta přetrvává navzdory veškerým korektním pokusům o nápravu. Funguje ve své podstatě jednoduše a přirozeně. Jde vlastně o to, svěřit své vedení svým vyšším složkám, na které v běžném stavu vědomí nedosáhneme, všichni lidé je ale máme. Říkejme tomu vyšší Já, Duše, Duch, jakkoli. Princip je, že jsou to naše „informovanější“ a moudřejší části, je dobré jim naslouchat, být s nimi v kontaktu.

Mám strachy, co zažiju a půjde mi to vůbec?

Pokud má klient výbavnost, terapii se podvědomě nebrání a nepokouší se auditora „vodit svou hlavou“, zvládne proces v podstatě každý. Výjimečně se klient vytrvale vyhýbá bodu primární bolesti, ke které je nutno se dostat, ale od toho má vedení, aby jím úspěšně prošel. Navíc situaci klient již vlastně zažil, není čeho se bát, bloky jsou v naší psychice v podobě strachů, nicméně sami všichni známe ten moment, když stojíme před obrovskou překážkou, strach překonáme a přistoupíme k řešení, překážka rapidně ztrácí na své původní bájné velikosti. Základní kostra postupu je vlastně jednoduchá, má svou pravidelnost a z praxe si jí lidé rychle osvojí. Navíc auditor vede a provází, takže jsou na to vždy dva. Ve dvou to jde vždycky lépe, to praví již stará přísloví.

Co je to postulát, jaký má vliv?

V hlubinné regresní terapii mnohdy pracujeme s „prohlášeními“ (postuláty), které máme zasunuty hluboko v nevědomí. Tato prohlášení jsme kdysi v minulosti přijali za své a mají na nás nyní výrazný vliv, nevědomě nás mohou řídit. Je to jako v pohádce, jsou to vlastně zaklínadla. Pokud fungují jako engram, mohou nám způsobovat potíže i několik životů. Takovým vnitřním zvoláním může být věta, kterou jsme ani nevyřkli my, ale v nějaké situaci jsme ji přijali za svou. Například: „Ze mě nikdy nic nebude!“, „To nemá cenu!“, „Nestojím za nic!“, „Já budu mít vždycky smůlu!“, „Mně nikdo nepomůže, nic nefunguje!“ apod. Tato prohlášení je třeba vynést pomyslně na povrch, zvědomit je a připravit je tak o onu „kouzelnou“ moc nad námi.

Mohu si dělat regresi doma třeba s CD?

Je to možné, ale jako odborník to nedoporučuji. Dojde často k nahlédnutí do traumatu, může se dostavit krátkodobá úleva, ale problém není vykořeněn od základu, není odblokován, dostatečně pochopen a „vyřešen“. Méně uzemnění a stabilní jedinci mohou mít problém i se zpětným návratem do reality. Někdy je motivací pouhá zvědavost, na ní není nic špatného, ale jde o to neuvíznout. Život jde dopředu. Jsem zastáncem teorie „Tady a teď“. Je dobré se pohybovat v současnosti a v přítomném okamžiku a žít náš život vědomě, na této Zemi, v našich tělech, s našimi blízkými, pokud možno v kontaktu s našimi vyššími složkami a vedením „shůry“. Uvíznout v minulosti není podle mne primárním cílem žádné duše (ducha), člověka. Pokud ale máme ve skříních minulosti „kostlivce“, je dobré si tam udělat pořádek.

Rozvázání starých slibů, dohod a smluv, jde to?

Staré sliby, dohody a úmluvy, i ty pro nás mohou být traumatické, zvláště pokud pro nás již nejsou výhodné a z větší části jsou nevědomé, takže nás opět řídí jako nevědomá „zaklínadla“. Mohou být naše osobní, mohou být však také z rodů našich předků. To je velká kapitola, kterou lze jednoduše shrnout. Pokud tyto úmluvy nepracují v náš prospěch, ve prospěch našeho vývoje ve smyslu svobodné vůle a ve prospěch celku, je dobré je zvědomit a zrušit, popřípadě je přenechat s úctou a láskou někomu v rodě, komu patří. Lze to a je to dle mého názoru více než žádoucí a osvobozující. Jsou ale záležitosti, které rozvázat nejdou, jsou součástí vyššího Řádu. Například vždy budeme v těchto tělech dětmi našich rodičů, matky a otcové našich dětí apod. to zrušit nelze, i když jsou situace někdy těžké a lidské cesty se rozejdou, uzdravení jde pouze přes přijetí a akceptaci některých skutečností, i když jsou těžké.

Narážíte během terapie na praktiky černé magie?

Ano, v hlubinné regresní terapii na toto téma můžeme snadno narazit. Zaplést se mohl každý z nás celkem snadno. Buď šlo o naši vývojovou fázi (pochopit tyto praktiky a uvědomit si následky a důsledky „snadné či magické cesty“), či jsme nebyli dostatečně bdělí, sledovali jsme vlastní prospěch, naslouchali hlasům, které vedli přes nectnosti, naše ego mělo výrazné požadavky, byli jsme zcela pohlceni negativními emocemi apod. Není to zdaleka jen záležitostí minulosti. Roli může hrát i prokletí, uřknutí, tajemství rodů, kontakty s temnými entitami, rituály s negativním dopadem, manipulativní techniky aj. I zde směřuje terapie jednoznačně k zvědomění těchto vlivů, pročištění, uchopení a osvobození se. Vycházím z toho, že každý jedinec v tomto vesmíru má právo na svůj rozvoj a svobodnou vůli, pokud nenarušuje harmonii a prospěch celku. Každý je poučitelný, schopen svého dalšího rozvoje a každý je pro mne světlem, součástí celku. V  hmotnějších dimenzích (3D a 4D) pak i „černá a bílá trička“ mají své místo. Praktiky černé magie nadhazují vnadničku lehké cesty, zdánlivě trvalých výdobytků, velkých okázalých darů a zisků. Je to dle mne iluze, ale i to je možná cesta. Člověk zaplatí svým duchovním rozvojem, ale je to zase jen vývoj, není to „špatně“, dá se to změnit. Pokud pro někoho již kontakty s touto stranou a staré úmluvy nejsou výhodné, již se poučil, může jít jinudy, nikdo mu v tom nemůže v podstatě zabránit, pouze vlastní strach a i s ním se dá pracovat.

Co problematika karmických vazeb a vztahů?

Klienti potřebují někdy řešit problematiku vztahů, které by se daly nazvat karmickými. To znamená, že s určitým člověkem, přesněji řečeno „duchem“ (duší), se již v minulosti setkali a mají něco např. společně vykonat, dořešit, ukončit, začít, odpustit si, osvobodit se, dovyrovnat, naučit se apod. Karmické vztahy nemusí vždy být provázeny bolestí, často tomu ale tak bývá. Terapie může pomoci situaci zpřehlednit, případně i vyřešit.

Co problematika přivtělených duší?

Při terapii ani toto téma není tabu. Nezřídka se klient spontánně vyjádří (ač sám v běžném životě tuto problematiku nevyhledává a neřeší), že vnímá cizí vliv, že najednou v nějaké situaci to není on, ale někdo úplně jiný. Případně rovnou přijde s problémem, že vnímá u sebe nějakou duši a není mu to příjemné. Terapeut s výcvikem hlubinné abreaktivní psychoterapie má plnou výbavu, aby s tímto tématem erudovaně zacházel a situaci klientovi pomohl řešit. Přivtělené duše jsou zde vnímány jako různě inteligentní, mnohdy nezralé a dezorientované entity, které se někde přiživují, pomyslně pomáhají, vyčkávají, pošťuchují, hledají apod. Lze s nimi komunikovat a nasměrovat je směrem, který je pro jejich další vývoj žádoucí. Není výjimkou situace, kdy klient u sebe někoho podvědomě zadržuje, nenechal ho odejít, i když je dotyčný po fyzické smrti. Tuto situaci je nutno řešit spíše na straně klienta, aby dokázal danou duši „propustit“.

Co tato alternativní terapie a klasická medicína?

Nevnímám zde rozpor, oba proudy by se měly potkávat a doplňovat, ne spolu bojovat. Mezi lidmi, kteří se snaží uchopit odborně péči o lidské zdraví, je stále mnoho arogance, pýchy a jisté nevědomosti, ale také mnoho pootevřených vrátek, vnímavého a erudovaného přístupu, snahy o celostní uchopení problematiky. Vzájemnou součinností přístupů lze dosáhnout úlevy a mnohdy nadbytku farmaceutického krytí. Vnímám základní rozdíl v pojetí obou směrů, jeden dle mě hledá příčinu a druhý se snaží hasit následky problému. Já jsem jednoznačně za cestu, která jde po příčině. Hašení následků je v pořádku, nicméně pokud hašení následků přeroste v bezduchou devastaci zdraví, bude asi něco špatně. Na druhou stranu bych nikdy nedoporučila bezhlavé vysazení léků apod., jsem pro bezpečnou a pozvolnou cestu, s velkou mírou zodpovědnosti klienta za své zdraví.

Mohu mít po terapii pocity viny?

Pocit viny, pokud nahlédne klient do ne úplně příjemných prožitků a skutků své minulosti je možný, to nemohu jako terapeut vyloučit. Je ovšem na profesionalitě terapeuta, aby klienta z tohoto stavu vyvedl. Pocit viny totiž vůbec nic neřeší, pouze blokuje energii a udržuje negativní rozpoložení. Ve chvíli, kdy zažijeme pochopení, odpuštění, upřímnou lítost apod. není třeba držet pocit viny, ten je zpětným chodem. Ve výsledku jde o posun vpřed. Život jde dopředu. Řeknu to ještě jadrnými slovy jednoho ze svých učitelů, který připouští reinkarnaci a vývojové zdokonalování: „Blbí jsme byli všichni, to tak prostě je!“. Já zase svým klientům říkám, že vývoj nelze přeskočit, pokud v současné době nevraždíme, neznásilňujeme, nekrademe apod., je vysoce pravděpodobné, že tuto fázi vývoje máme úspěšně za sebou! Což je ale o tom, že už jsme to zřejmě kdysi dělali a není nutné si s tím dělat těžkou hlavu, je to normální součást vývoje. A toto poznání nám pomůže i ve chvíli, kdy vytahujeme pomyslné kostlivce ze skříně. Nejdůležitější je, že se snažíme stále zdokonalovat, směrem k lásce a přijetí, k akceptaci sebe sama a úkolů, které si naše duše, přesněji spíše náš duch vytyčil. Mnohdy vystupujeme v nějakém obraze jako ti „zlí“ či naopak, ale karty jsou vesměs rozdány velmi rovnoměrně. Jednou jsem ublížil já tobě, pak ty v další inkarnaci mně, dokud se oba nepoučíme a neučiníme nějakou vědomou změnu, to je častý obraz karmických složitých vztahů (i to lze řešit a pročistit). V případě, že např. žena vnímá, že byla pět inkarnací po sobě zneužita a přitom si nevybavuje žádný případ, kdy by ona činila to samé druhým, jde spíše o lekci, co změnit, co si uvědomit, jak se postavit za své zájmy a svou svobodu apod., pak se opravdu mohou jevy opakovat, dokud lekce není zvládnuta.

Proč se „hrabat“ v minulosti?

Častá výtka odpůrců, kritiků a nedůvěřivých. Jako terapeut mohu asi jen říci – protože to v určitých chvílích pomáhá. Vychází to z mé osobní zkušenosti. Tato cesta je nám lehce přístupná, nikdo nám v ní vlastně nebrání, případně jen náš vlastní systém přesvědčení. Zažila jsem mnoho malých zázraků, kdy někdo jiný v roli terapeuta či léčitele učinil změnu, něco „pročistil“, propojil, uvolnil a klient pookřál, něco pochopil, uzdravil se. I toto akceptuji a neodsuzuji, i já jsem těchto darů od druhých nejednou využila. Ne vždy mají ale tyto práce trvalý přesah ve chvíli, kdy potřebujeme pomoci s nějakým hlubokým problémem. Regresní hlubinná terapie vede klienta k plné spoluúčasti, k plné zodpovědnosti, vše co zažívá, jsou jeho obrazy a prožitky, je při vědomí po celou dobu terapie, nikdo mu nic nediktuje, nikdo ho nemanipuluje, je ve spojení se svou duší, svým duchem. Za mne osobně je tato cesta pro odvážné a zodpovědné, ne pro ty, kteří přijdou k terapeutovi a očekávají, že druhý učiní práci a „zázraky“ za ně.

Věříte na anděly?

Ano. Je několik teorií, o jaké bytosti v této souvislosti jde. Ale nakonec je to jedno. Mohu vnímat „co“ anděl je a „co není“ a mohu s nimi komunikovat, takže ano, věřím. Lidem by bylo o mnoho lépe, pokud by byli ve vědomém spojení s pomocníky z vyšších dimenzí a věřte, v podstatě nám v tom nic nebrání. Kromě andělů jsou ale i „jiné sekce“ a na ty je dobré si dát spíše pozor.

Mohu komunikovat při terapii se svým andělem?

Ano, dokonce to probíhá častěji, než by lidé předpokládali. Zvláště pokud klient vnímá smrt v nějaké inkarnaci, tam bývá přítomnost duchovních bytostí, průvodců a andělů velmi běžná. Případně při odvádění nějaké přivtělené duše. Pro racionální jedince to může být šok, ale tím, že jsou to jejich obrazy, jejich komunikace, vesměs situaci dobře zvládnou. Osobně vnímám tuto část terapie za zcela zásadní, nechávám pro ni prostor, pokud jde touto cestou. Probíhají zde jedinečné interakce, klienti dostávají důležité odpovědi na své otázky, velmi se zklidní, mnoho věcí pochopí a utřídí si, cítí podporu „shora“. Je ovšem důležité si uvědomit, že ne vždy komunikujeme s tím, s kým si myslíme, že komunikujeme. Je to jako s internetem, nevíte vždy s jistotou, kdo je na „druhé straně“. Zde pak platí jednoduchá bezpečnostní zásada, říká se jí „kontrola paprskem“. Z oblasti svého duchovního srdce vyšlete pomyslný paprsek bílého světla a tím si onu „druhou stranu“ zkontrolujete, jakoby seskenujete. Anděly a duchovní učitele to neurazí, vědí, že máme omezený způsob vnímání a je to bezpečné, neboť pokud s vámi komunikuje entita, která má do anděla hodně daleko, řekněme nějaká „kamizola“, vždy se Vám to ukáže, vnímáte, že něco není v pořádku. Pokud se takovéto entity pokouší komunikaci na úrovni duše narušovat, je třeba se prozářit a doslova více rozsvítit, aby naše „anténa“ vibračně mířila ke správnému cíli a vnímala bytosti světla, nikoli druhé strany.

Jak poznám, že komunikuji s andělem, nebo mým duchovním učitelem, prostě světlou stranou?

Každý máme své čidlo, ale v principu, bytosti světla nikdy k ničemu nenutí, nenabádají, nelichotí našemu egu, nic neslibují, ctí svobodnou vůli a harmonii celku, radí moudře a uváženě a pouze, když jsou o to žádáni. Je z nich cítit trpělivost, láska a podpora, neposuzují a neodsuzují, případnou kritiku podávají ohleduplně a s vírou v lepší zítřky či nový start, vědí, že chybujeme, takto nás přijímají. Alespoň takhle to vnímám já.

Terapeut nebo auditor?

V systému hlubinné abreaktivní terapie je terapeut průvodcem a posluchačem, pomocníkem a orientačním ukazatelem, nikoli soudcem a nadřízenou autoritou. Slovo „auditor“ vychází z toho, že terapeut zde především naslouchá a zapisuje, co si klient během terapie vybavuje. Terapeut zde tedy není osobou s postgraduálním psychologickým studiem. Původně slovo therapie znamená pečovat, starat se, ošetřovat, léčit, terapeut je označení v přeneseném významu, „auditor“ je zde asi výstižnější.

Duch nebo duše?

Hlubinná abreaktivní psychoterapie pracuje s názvy: tělo, psychika, duch. Člověk je pak spojení těchto tří částí, duch je zde naším skutečným Já. Duch je pojmenován jako živá nehmotná entita, která má vůli, může se projevovat, dokáže usuzovat, vnímat a pamatovat si. Některé směry nazývají psychiku „duší“, duševními pochody. Jindy se zase mluví o duchu, jako o duši, i já to takto sama někdy používám. Takže např. přivtělený duch by byl přivtělenou „dušičkou“. Všechna tato pojetí jsou přípustná, jen je nutno vědět, co tím kdo chce říci. Záleží pak na terapeutovi, aby vše jasně vysvětlil.

Co pozitivní zakázka, ne problém?

Pokud má tato zakázka klienta jasný a srozumitelný záměr a nejde jen o zvědavost, lze pracovat. Například klient se chce vědomě spojit se svou duší (duchem), ujasnit si svou cestu a inkarnační záměr, propojit se svou duchovní podporou, navštívit nějaké duchovní město, prokomunikovat něco s přírodními bytostmi, klient chce napojit „domů“ apod. Takováto práce s klientem již přesahuje klasické racionální pojetí regresní terapie, má jiný rámec.

Co terapie a děti?

Každý případ je individuální a je nutno to důkladně zvážit. Záleží na věku dítěte, rozhodnutí rodiče a ochotě dítěte terapii podstoupit. Záleží též na závažnosti důvodu, proč by dítě mělo terapii podstoupit. U menších dětí je vhodné pracovat přes rodiče, mnohdy jsou tak dosaženy výrazné pokroky a terapie je úspěšná. U dětí v pubertě bych zvažovala přímou práci. Je nutné si uvědomit, že duch má své kvality nezávisle na tom, jak staré tělo nyní obývá. Na druhou stranu může terapie přinést určité vhledy, které by pro dětskou psychiku nemusely být vhodné, zvláště pokud k tomu není vážný důvod. Speciální komunikací na úrovni duše lze ověřit, zda dítě s terapií souhlasí či nikoli, to je nutno bezezbytku respektovat, i kdyby rodič chtěl všemožně pomoci ve vážné krizi.

Je možné, že terapie nebude účinná?

Z osobního hlediska bych jako první zmínila kvalitu terapeuta, na případné neodbornosti a nekvalitě, může terapie váznout. Další moment může být většího rozsahu a nás daleko přesahující, jedná se o tzv. karmické příčiny, kdy se naše duše (náš duch) má v nějakém období něco naučit, i když nás to například bolí. V těchto případech regresní terapie může napomoci k rychlejšímu pochopení a zpracování lekce. Terapie může váznout také na malé míře angažovanosti klienta, na nejasném záměru klienta, na očekávání, že za něj někdo něco udělá a „opraví“. V neposlední řadě na neschopnosti „vybavování si“. Vybavování a asociování je vlastní všem lidem, u některých však není průchozí. Tento stav lze pomoci odblokovat, v případě, že by to nešlo, není tato cesta pro klienta vhodná, je nutno zvolit jinou cestu práce na sobě sama.

Co je to primární a sekundární engram?

Primární engram je první záznam o bolestné události. Záznam o tom, že přežití bylo nějak ohroženo, je to prvotní spouštěč, obsahuje zdroj bolesti. Primární engramy se mohou řetězit, být vzájemně podobností a tématem propojeny. Sekundární engram je pak událost, která není prvotní příčinou problémů. Neobsahuje skutečný zdroj bolesti, bolest je v ní vyvolána na základě asociací a vzpomínek, které bolest obsahovaly. I sekundární engramy se mohou řetězit a vzájemně spolu souviset. Věnujeme se přednostně primárním událostem, sekundární procházíme při terapii rychleji.

Co je to restimulace?

Jde o opětovné vyvolání staré traumatické události (engramu) na základě podobnosti. Restimulace nemusí způsobit přímou bolest, ale může zhoršit celkový stav organismu a psychiky. Oživené trauma nemusí mít přesah do našeho vědomí, může se ale projevit jako psychické nebo psychosomatické onemocnění.