Léčení krajiny, Pogačnik o Praze a Šumavě

Jedinečnost každého člověka je pro nás téměř samozřejmostí. Existuje však i jedinečnost míst. Mohou si být v něčem podobná, přesto má každé svou kvalitu. Stromy, hory, vody…, vše je prostoupeno jistým druhem vědomí. Jeho nositelem je zvláštní substance, jakási elementární bytost sídlící v živlu země, vody, vzduchu a ohně. S každým prvkem přírody je tedy spojeno určité vědomí vztahující se k některému z živlů, i když je pochopitelně značně odlišné od našeho. Působí na hmotu zevnitř, zatímco naše vědomí spíše zvenčí. Naši dávní předkové toto působení živlů ještě vnímali a uložili ho do bájí a pohádek.

5marko-cos2A protože existuje neviditelný kontakt mezi přírodními živly a jejich substancemi („bytostmi“) a člověkem, vstřebávají i tyto bytosti něco z kultury svého území, ba jsou do jisté míry i jejími inspirátory či nositeli (ne však jedinými). Například bytosti vody mají „na starosti“ kvalitu a distribuci životní síly. Vysoušením krajiny či zpevňováním břehů toků oslabujeme krajinu v její jinové, ženské kvalitě. Ještě středověcí stavitelé Prahy věděli, jak začlenit přírodní vědomí do struktur města. Dnes ho spíš vypuzujeme. Kdybychom se vcítili do určité krajiny, poznali bychom i odpovídající aspekty sebe samých a objevili bychom hluboko ležící vrstvy, které v nás mohou působit.

Jedním z těch nemnoha, kteří toto cítění dokázali svými osobními kvalitami znovu vědomě získat, je slovinský léčitel evropské krajiny geomant Marko Pogačnik (vyslov Pagáčnyk). Realizoval projekty léčení jakousi zemskou akupunkturou již v řadě evropských zemí. V posledních pěti letech zavítal několikrát i do naší vlasti, zejména do Prahy. A jak zmapoval svou mimosmyslovou metodou prostor našeho hlavního města?

Prague_panorama

Betonové břehy redukují sílu Vltavy

Zatímco například podle Milana Špůrka tvoří z astrologické optiky centrum Prahy románská rotunda Sv. Kříže, odkud se paprskovitě rozvíjí dvanáct zodiakálních sektorů, je podle Pogačnika jakýmsi silovým „kořenem“ Vyšehrad, kde blahodárné síly vrcholí (to odpovídá i auře Vyšehradu jakožto centra nejstaršího národního mýtu). Vltava tvoří páteř města, vertikálu, a Hradčany korunu těchto sil. Ta soustřeďuje pozitivní energii k ohnisku ležícímu poblíž kůru katedrály Svatého Víta. Životní síly se v Praze soustřeďují samozřejmě nejvíce kolem Vltavy. Ta má sice svůj nynější tvar, koryto, ale „vědomí“ jejího prapůvodního proudu je mnohem širší, takže „obeplouvá“ i Petřín, který je v něm ostrovem. Její energetické ohnisko leží v oblasti Střeleckého ostrova. Vysoké betonové břehy však silně omezují zdárné šíření životní síly řeky směrem do města. Kdysi byly těmito silami oživovány i staropražské uličky poblíž řeky.

Elementárové ohňového živlu „obstarávaji“ dekompozici tvarů ničení a proměnu

Ohniskem těchto sil je Vyšehrad, kam sestupují shora, zatímco na Petříně vyvěrají na řadě míst ze země. Kolují tedy vzduchem i pod zemí. Místo jejich nejvýraznějšího ukotvení leží v zahradách mezi Hradčanami a Petřínem.

Životní síly vzduchu mají souvislost s komunikací, řečí, propojováním a slaďováním různých úrovní. Centrum těchto sil je též na Vyšehradě (od parku směrem k Vltavě), avšak ve výši nad touto lokalitou. Má tvar vysokého sloupu, kde nahoře krouží prostorem energetické spirály vzduchu (naši předkové by prostě řekli víly) a spolupůsobí na jeho charakter. Necitlivou zástavbou města však toto energetické středisko ztratilo své spojení se zemí.

Působením živlu zemského se manifestují tvary

Centrum životních sil živlu země leží na Staroměstském náměstí (naproti orloji na rohu protějšího domu). Spolupůsobení těchto bytostí je rovněž narušené, neboť k velké škodě města je tato energie vypuzována nevhodnými stavebními zásahy ven, mimo centrum. Středověká geomantie ještě uměla vytvořit sítě a struktury, které umožnily pohyb těchto silokřivek i v městské zástavbě. Snad proto se tak rádi procházíme uličkami a zákoutími staré Prahy, kde na nás „mluví“ morfické rezonance původní aury města.

Tak jako každou zemskou oblastí i Prahou procházejí ley-lines, jakési akupunkturní meridiány země. Lze je přirovnat k cévám lidského těla. Mají svou auru, éterický obal a kanál pro tok informací. V centru Prahy se víření takových linií kříží. Je zajímavé, že jedna z nich probíhá východní věží Karlova mostu, jenž byl údajně původně projektován v poněkud jiném směru, ale Karel IV. jej posunul tak, aby se brána dostala před tuto linii. To dodalo mostu určitou sílu, takže ho bylo možno lépe bránit před útočníky (a z historie víme, že věž pak nebyla dobyta ani Švédy v době třicetileté války). Další významné místo je nad Národním muzeem. U obou schodišť jsou dvě hvězdy a uprostřed kašna se sochou sedící ženy, která představuje duši Čech. Shora sem ústí vertikální síly a horizontálně se odtud rozbíhá sedm paprsků – linií do území města i mimo něj. Vysoké duchovní síly by se zde daly označit jako korunní čakra Prahy.

Marko Pogačnik usiluje, většinou s doprovodnou skupinou, odblokovat alespoň některé vitálně energetické orgány metodou zemské akupunktury, kterou sám vyvinul

Cosi o tom věděl i jeho téměř krajan Plečnik při projektování okolí Pražského Hradu v době Masarykova působení. Není třeba náhodné, že vedle svatovítské katedrály vztyčil, zdánlivě nelogicky, vysoký sloup, který měl ve funkci menhiru harmonizovat celé okolí. Na otázku Radomila Hradila, překladatele Pogačnikových knih, jak vnímal Prahu, Pogačnik odpověděl: „Není nic nového, když řeknu, že Praha je velmi krásná. Ale vnímal jsem také, že na levém břehu VItavy jsou zcela mimořádná místa. Dalo by se mluvit o silovém místě. Tedy o sakrálním místě přírody. Je to tam, kde se Vltava setkává s oněmi dvěma kopci s Hradčany a Petřínem. Cítím silnou výměnu mezi řekou a silovými místy těchto dvou vrchů. Na obou výšinách jsem tak našel řadu míst, která mají zcela zvláštní vyzařování. Dnes jsou včleněny do parkových struktur nebo do struktury Hradčan, ale jsem si jist, že to kdysi byla kultovní místa, ke kterým lidé vykonávali poutě, aby prožili jejich srdeční sílu“.

forest-878029_640

O Šumavě hovoří Pogačnik jako o evropském Tibetu

Další otázka směřovala k Šumavě, kde vedl M. Pogačnik v r. 1999 seminář. Jevila se mu následovně: „Je na první pohled krajem velmi líbezným s mírnými kopci a údolími, vlastně se ale jedná o prastarou krajinu s žulovým podložím, z něhož pramení její velká síla. Mluví se o evropském Tibetu, protože tu kdysi byly velmi vysoké hory. Když se do této krajiny vnořím, cítím tuto sílu a světlo, které v žule koncentruje. Potom není překvapivé, že na Šumavě je mocný dýchací systém, který má význam pro celý evropský prostor. Jedná se o určitý druh energetického dýchání, kterým je prostor v nejširším smyslu oživován. Tento systém je kontrolován z pěti dýchacích center“. O vzorcích zmíněného podloží si vytvoříme alespoň vizuální představu v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách. Jistě má skrytou souvislost i to, že Vltava pramení na Šumavě a odtud nese svým trvalým vodním pohybem své oplodnění Praze. Zde se její síly spojují se sakrálními vlivy. I proto má hluboce esotericky projektovaný Karlův most a pohled z něho pro vnímavé návštěvníky tak mystické působení.

Prague_sunrise_(8099151633)

Když počátkem devadesátých let minulého století navštívil Prahu jogín a humanista Ram Dass citlivý pro vnímání sil konkrétních míst, naplnil ho pohled z Karlova mostu na Hradčany takovým vnitřním nadšením a silou, že před zraky desítek lidí ze svého doprovodu a stovek kolemjdoucích začal levitovat. Několik okamžiků se vznášel nad mostem (jedním ze svědků byl i muzikolog a publicista Vlastimil Marek). Když tudy o řadu desetiletí dříve procházel dr. Rudolf Steiner, v pohnutí nad panoramatem Hradčan prohlásil, že odtud se zrodí zárodek budoucí slovanské kultury srdce, kdy duchovní Já prostoupí duši vědomou a vzejde odtud impuls vedoucí ke sbratření lidstva hlubším prožíváním živoucího Kristova podnětu. Ten se pak má stát kyslíkem společenského života. Je to však jen šance, možnost a zároveň i úkol Prozřetelnosti. Nepromarníme to vše? To jistě bude záležet na mnoha generacích, včetně té naší.

Karel Funk

časopis Phoenix 6/2005