Květinové pohádky – ukázky

Ukázka Chrpové pohádky – autor Dita Š.H. a další bytosti…

cornflower-102585_640“ K ránu už byla maminka tak unavená, že na chviličku na židli u dětské postýlky usnula. Zdál se jí velmi podivný živý sen. V něm do jejich chaloupky vešla krásná paní v modrém rouchu a pravila, že dítě může pomoci vyléčit půvabná modrá květina, chrpa. Paní ještě řekla, že mají z této květiny splést lůžko, na které Magdalenku položí. Též místo přikrývek mají děvčátko pokrýt modrými květy. Krátký sen byl pryč. Maminka rychle běžela vzbudit babičku, aby jí o snu pověděla. A tak doběhly pro hodnou sousedku, která počkala u lůžka dítěte. Obě ženy vzaly velké nůše a vydaly se do polí, kde rostla nádherná modrá chrpa. Celé dopoledne pak splétaly lůžko, do kterého pak uložily nemocné děvčátko. Ženy si všimly, jak chvilku poté, co dítě vložily do květinového lůžka ustoupila vysoká horečka a Magdalenka začala pravidelně dýchat, stále však byla mimo sebe.

Magdalence se v tu dobu zdál zvláštní sen. Ležela na veliké modré chrpě, která pomalu rostla, výš a výš, až kamsi do nebe. Ve výšinách sice svítilo Slunce, ale bylo tam chladněji a vzduch se zdál příjemně svěží. Magdalenka již necítila ve svém těle spalující oheň. Odkudsi se linuly omamné vůně. Magdalenka se rozhlédla a uviděla velikou bránu do jakési zahrady. Modrá chrpa sklonila svou hlavu, aby mohlo děvčátko slézt. Magdalenka viděla, že jsou vysoko v mracích, ale přesto měla pod nohama pevnou zem. Šla pomalu k bráně, která se před ní sama otevřela.

Vstoupila a uviděla přenádhernou zahradu. Též vůně linoucí se všude kolem byly sytící a opojné. „Pojď dál, milé dítě, už na tebe čekám.“, ozval se milý ženský hlas. Magdalenka uviděla ženu v modrém rouchu. „Dobrý den, krásná paní.“,  pozdravilo děvčátko. Paní se usmála, vzala Magdalenku za ruku a společně se procházely rozlehlou, snad nekonečnou zahradou. Magdalence to připomínalo první procházky do přírody s babičkou. Běhala tehdy nadšeně od květině ke květině, od stromu ke stromu a se všemi se zdravila, babička se vždycky jen usmívala. I paní v modrém se usmívala, protože tentokrát na Magdalenku volaly samy rostliny, zdravily ji a paní viděla údiv v dětských očích, věděla, že je Magdalenka dobře slyší. A dívenka se nemusela na nic ptát, tak jako dříve babičky, jakoby věděla odpovědi na všechny své otázky. Jedna otázka jí však přišla na mysl: „Povězte mi krásná paní,“ řeklo děvčátko „ jak je možné, že tady u Vás v zahradě znám všechny květiny, byliny, stromy i keře, vím, jak mohou lidem pomoci a navíc s nimi mohu rozmlouvat?“. „To je proto, že si tuhle svou moudrost neseš dávno v sobě, milé dítě, jen sis nemohla tam dole vzpomenout. Ale teď už nezapomeneš.“, odpověděla paní v modrém.

Magdalenka se rozzářila radostí, pak ale náhle posmutněla. Paní věděla, co trápí dětské srdce, věděla, že je to obava a stesk po milovaném otci. Podívala se holčičce do očí a řekla: „ Magdalenko, nebuď smutná. Každého koho máš ve svém srdci můžeš kdykoli přivolat a nezáleží na tom, zda je mezi živými či není. Ale tvůj otec je naživu, a pokud chceš, aby se vrátil domů, stačí si jen představit, jak k tobě přichází.“ …

Ukázka Makové pohádky – autor Dita Š.H. a další bytosti…

flowers-366074_640...“Martou začala cloumat obrovská zloba. Nemohla se dívat na štěstí své sestry. Rozhodla se, že raději Květušku připraví o život. Jak si Marta usmyslila, tak také udělala. Počkala, až její sestra bude sama a usne na louce, kde často v letních měsících po práci lehávala do květinového koberce. Pak zákeřně ve spánku Květušku bodla dýkou do srdce. Na její ubohé tělo naházela kamení a rychle spěchala domů.

Květuščina krev se vpíjela do země. Všude kde se dotkla hlíny, začaly vyrůstat krásné rudé květy. Jakub, který čekal na Květušku již drahnou chvíli nedaleko na mezi, měl neblahé tušení. Tu zahlédl, že se děje něco podivného. Běžel tedy až k místu, kde vyrůstaly a před očima rozkvétaly rudé květy. Vždy Květušku pozoroval, jak se umí ztišit a naslouchat přírodě, ale tak jako ona to neuměl. Přesto zaslechl cosi, co na něj ty květy volaly. „Má krev.…má krev,“ ozýval se jakoby zdáli Květuščin hlas. Jakub ale zachytil jen úryvek volání, takže slyšel pouze „Mák…..mák….“. Tu si Jakub všiml, že květy stáčejí své křehké hlavičky a stonky k jednomu místu. Pochopil, že mu něco ukazují. Srdce se mu zastavilo v hrudi, když vzápětí objevil hromadu kamenů, které jen stěží zakrývaly tělo jeho milé.

Záplava rudých květů se šířila po louce dál jako lavina. Lidé dole ve vsi nic takového nikdy předtím neviděli. Proto si myslili, že na louce u lesa hoří. Sebrali tedy vědra a vše co bylo po ruce a dalo se naplnit vodou. Pak rychle běželi k místu rudé záře. Jaké bylo jejich překvapení, když našli jen červené květy, které jakoby něco tiše volaly. Na louce klečel nešťastný Jakub. Plakal nad tělem jeho milované Květušky. Lidé se ho hned ptali, co se stalo, ale on nevěděl. Slyšel prý ty rudé květy, jak na něho volají „Mák, mák…“ a pak našel Květušku pod kameny.

Někteří rychle běželi pro Martu, aby ji přivedli a ukázali jí, jak krutě někdo ublížil její sestře. Ta se vyděsila, jakmile uviděla záplavu červených květů, které nikdy před tím na louce nekvetly. Když Martu lidé dovedli až k tělu nebohé Květušky, padla na ni tíha hrůzného činu. Její zatrpklé srdce se pohnulo a ona začala usedavě plakat. Pak se přiznala, že to ona sestru ze závisti zabila.

Mezitím na louku doběhly i vesnické děti. A jak už to tak bývá, děti často vidí i slyší více než dospělí. Proto zahlédly a uslyšely malé bytůstky, jež poletovaly kolem květů. Jedna malá dívenka přistoupila k Jakubovi a řekla mu, co se od těch malých tvorečků dozvěděla. „Jakube, prý nemáš více plakat, pokud nebudeme ztrácet čas, Květušku bude možné ještě přivést zpátky do života.“ „Je ale potřeba Jakube, abys vyndal nůž z Květuščina srdce a než zajde Slunce, musí někdo vstoupit do temné jeskyně uprostřed skal v lese, odkud přinese živou vodu.“ …

Ukázka Sedmikráskové pohádky – autor Dita Š.H. a další bytosti…

daisy-770610_640… „Psi Bětušku dohnali raz dva. Zde nebylo kam uniknout ostrým tesákům. Utíkala sice, co jí nohy stačily, ale psi byli nelítostní. Zuřivě útočili a trhali Bětuščiny sukně na cáry. Bětuška cítila, jak se jí podlamují nohy, věděla, že jakmile upadne, bude s ní konec.

Najednou se kolem rozhostilo ticho. Štěkot psů byl ten tam. Zvláštní záře zprvu oslepila Bětuščiny oči. Po chvíli přestala být záře tak oslňující a Bětuška uviděla nadpozemský zjev. Paní, která se vznášela před ní, se nepodobala nikomu a ničemu co doposud kdy dívka spatřila. Byla snad utkaná ze samotného světla, krásné květiny zdobily její šat a na hlavě měla květinový věnec. „Neboj se Bětuško,“ pravila paní „jsem déva této louky. Pomohu ti. Jednou za dlouhý čas mohu použít silné kouzlo proměny. Ale jediné v co umím člověka proměnit je květina. Zpět do tvé lidské podoby tě může navrátit zase jen člověk. Takový, který spatří tvou krásu jako květiny i tu, co nosíš uvnitř.“ „Ano paní, proměňte mne v květinu.“ souhlasila Bětuška, neboť cítila, že až vidění pomine, nebezpeční psi budou zase zpět.

Nebe potemnělo, uprostřed louky se objevil světelný záblesk. Na místě, kde před tím stála Bětuška, vyrostla ze země krásna malá květinka se žlutým středem a něžnými bílými plátky. Déva se nad květinou sklonila a řekla. „Dávám ti jméno Sedmikráska, ale lidé tě budou znát také pod názvem Chudobka. To na památku všeho těžkého, čím si doposud v životě prošla.“ Poté déva zmizela, doslova se rozplynula. Zmizel i světelný opar, který po celou tu dobu chránil Bětušku. V našem pozemském čase, by to byl jen oka mih. Na louce teď pobíhali zmateně sem a tam rozzuření psi. Ještě Bětušku cítili, ale najít ji už nemohli.“

Babička se na chvíli odmlčela a zadívala se kamsi do dáli. „Babičko, babičko a jak to bylo dál? Povídejte, nenapínejte nás!“ pokřikovaly nedočkavé děti. Jejich upřímné oči byly otevřené dokořán a v myslích se jim odvíjel příběh chudé dívky, kterou luční déva proměnila ve květinu. „…

Květinová víla